Mezi věty, které tatéři z duše nenávidí, patří mimo „bude to bolet?“ také „nemáte tu nějaký šablony?“, „no, já to viděla u kamarádky.“ a „až mě to přestane bavit, dá se to odstranit, že jo? Laserem?“ Podstatou tetování je, že je navěky, a že by mělo být osobní. Pokud přijdete do tetovacího studia, tak se počítá s tím, že budete mít v hlavě nějaký nápad, a že to bude něco, co je jenom vaše, a co pro vás něco znamená.
Samozřejmě, ten, kdo vám obrázek dělá, vám může pomoci s některými detaily, řekne vám, co jde a nejde, co bude a nebude vypadat dobře, ale zákazníka, který nemá nejmenší představu, co by vlastně rád, a chce se jen vytáhnout před kamarády, bude většina umělců s jehlou nenávidět. A s tím, jak se kérky dostávají do módy, tohoto typu lidí v salonech bohužel přibývá. Ano, když vás tetování omrzí, tak se dá samozřejmě odstranit pomocí laseru, ale je to náročná, drahá a bolestivá procedura, a na kůži často zůstanou drobné jizvy.
Komercionalizace tatérství toho s sebou přinesla spoustu dobrého. Už se netetuje v zapadlých špeluňkách, ale v normálních studiích, která jsou bezpečná pro zákazníka a nabízejí i větší komfort pro lidi s jehlou. Prostředí je čisté, sterilní, vybavení profesionální Na druhou stranu se zabydlel pocit, že když mám peníze, tak jsem pán, a můžu si nechat vytetovat cokoli a od kohokoli. Bylo by proto dobré si občas připomenout, že tatér není váš pekař, který vám ráno prodá housku. Duchem tetování ale je, že jeho tvůrci jsou stále umělci, svobodné duše, které se nerady nechávají svazovat pravidly. Ve svém salonu si pravidla určují oni, a tato svoboda se nedá vyvážit žádnou finanční částkou. Je proto důležité, abyste měli respekt k tomu, pod jehož jehlu se svěřujete, a aby vaše přání nechat si na kůži něco zvěčnit by mělo být zakořeněné hlouběji než „viděla jsem to u Mileny z HR“.
